O komíncích ve skříních, Gaussovce a zdravotnických nálepkách

pátek 12. srpen 2011 18:18

Stejně je to zvláštní s těmi diagnózami.

 

Můžete být třeba striktní pedant a perfekcionista, po sobotním úklidu rituálně přejíždět prstem po nábytku a kontrolovat, nezůstal-li někde prach, můžete dvakrát denně rovnat boty v předsíni a skleničky v kuchyni, můžete nezhasnuté světlo v koupelně považovat za doživotní hřích, a přesto vás nikdy nenapadne, že máte nějakou duševní poruchu, natož anankastickou neboli obsedantní. Jste prostě přísná pořádkumilovná hlava rodiny a tečka.

 

Nebo jste samotář a vášnivý střelec a občas si představujete, jaké to je, střílet ve válce do lidí. Ne že byste chtěl někoho zabít, jen vás to prostě občas napadne. Jen jste tak trochu mizantrop s tak trochu podivnými představami. Nikdy jste nikomu neublížil a ani jste nikdy nechtěl nikomu ublížit, jen si občas pouštíte fantazii na špacír jinak, než je obecně považováno za společensky přijatelné.  Je nutné tuhle vaši svéráznost nějak pojmenovat? Potřebujete nějakou diagnózu? Nepotřebujete. K čemu by vám byla, když vám ani vašemu okolí vaše představy nezpůsobují v životě žádné obtíže.

 

Nebo jste věčně úzkostný a nesebejistý panikář, jenž obden umírá na infarkt, ale už jste si na to tak nějak zvykl a svou úzkost a strachy zvládáte. Nebo cholerik, který se občas neovládne a seřve vše, co se hýbe v okruhu půl kilometru, aby pak litoval a byl samý med - až do dalšího neovladatelného výbuchu. Anebo možná občas v noci pod pláštěm tmy, s jiskrou v oku lijete z balkonu vodu na suché prádlo sousedky pod vámi -  babizna jedna, nemá vám neustále připomínat, že nemyjete schody na chodbě.

 

Prostě jste možná něčím jiný, „nenormální“, ale žijete s tím bez zásadních komplikací. A co je vůbec normalita? Statistický údaj. Kdyby devadesát pět procent lidí dvakrát denně rovnalo boty do zákrytů jako podle pravítka, bylo by to normální. Kdyby devadesát pět procent lidí občas v noci se zadostiučiněním zalévalo sušící se prádlo sousedů, nebylo by to nápadné ani zvláštní, i tato libůstka by se vešla do plus mínus dvou standardních odchylek na pověstné Gaussově křivce.

 

A pak se vaše mladá sousedka dvakrát řízne žiletkou do zápěstí, protože četla na internetu, že to pomáhá proti pocitům nesmyslnosti bytí, a už ji rodiče šikují k lékaři či psychologovi, a už má diagnózu. Disharmonická osobnost s hraničními rysy. Nebo něco podobného.

 

Anebo si vy, co míváte často strach z infarktu, zavoláte potřetí v jednom týdnu záchranku a jelikož máte pokaždé elektrokardiogram mladého maratonce na vrcholu sil, je vám doporučena návštěva psychiatra. Ten vám mnohé vysvětlí a v mnohém vás uklidní, i nějaké léky napíše, vám se uleví a jste rádi, že to dopadlo, jak to dopadlo… Jen máte kromě klidnějšího dechu i novou diagnózu. Panická porucha bez agorafobie. Lékař a zdravotní pojišťovna nemohou nikoho, kdo využije jejich služeb, nechat bez diagnózy.

 

Ne, vůbec tím nechci říct, že nemáte chodit k psychiatrovi či psychologovi, protože už tím, že je vyhledáte, si říkáte nejméně o jednu diagnózu. Že vám klinik jednoduše nemůže nedat žádnou, pokud se vám má věnovat.  Že i kdyby vám nakrásně nebylo vůbec, ale vůbec nic, s největší pravděpodobností obdržíte nálepku, jíž se budete - minimálně ve své mysli - možná jen těžce zbavovat.

 

Naopak. Chci tím říct, že diagnózy pro vás nejsou natolik důležité, abyste se jimi příliš zabývali. Že si s kódy a latinskými názvy, více nebo méně přesně vystihujícími vaše potíže, nemusíte příliš lámat hlavu. Diagnózy jsou jen domluvené symboly. Písmena a čísla. Systematizované kategorie.  Velmi potřebné - pro zdravotníky, kteří vám mají pomoct. Pomáhají jim orientovat se, utřídit si vědomosti o vás, stanovit si cíle a plán. Bez stanovené diagnózy by nebylo jasné, na co máte nárok a na co ne, kdo o vás má pečovat, kdo bude péči hradit a jak často a jak dlouho.

 

Ale pro vás je mnohem, mnohem důležitější, jak se cítíte, jak se vám bdí a spí, jak se s vámi bdí a spí vašim blízkým, jak se vám pracuje a odpočívá. Pokud vás trápí úzkosti a probděné noci trávíte přemýšlením o sebevraždě, nepomůže, když z obavy před psychiatrickou nálepkou nevyhledáte odbornou pomoc. (Vyhledejte ji hned zítra, prosím!) A naopak, pokud jste sám se sebou spokojený a vyrovnaný, vaše manželka i děti vás milují i přesto, že jim dvakrát denně rovnáte boty a skleničky a komínky s oblečením, a vašim kolegům připadá milé, jak musíte mít svou kávu po celá léta na minutu přesně v osm, abyste mohl dobře pracovat, může vám být úplně jedno, máte-li ve svém zdravotním záznamu diagnózu obsedantně kompulzivní poruchy nebo nějakou jinou nebo vůbec žádnou.

 

Je to zvláštní s těmi diagnózami… S mocí, jakou mají ty shluky písmen a čísel… A přitom stačí sebevědomě poodhrnout závěs zdravotnického systému a říct si: Jsou to jen čísla a slova, nutná na to, aby potřebným mohlo být zdravotnicky pomoženo. Co je ale skutečně podstatné, je opravdový život.  A ten máme každý jiný. Šest miliard osm set šedesát osm milionů dvě stě dvanáct tisíc lidských „diagnóz“.

 

 

Andrea Platznerová

A. PlatznerováDano,14:1327.10.2011 14:13:53
DanaVíte co?00:183.9.2011 0:18:56
Petr GrossmannKdyž schází číslo21:3219.8.2011 21:32:02
hendrixxRE RE RiLi18:5018.8.2011 18:50:32
A. PlatznerováRE RiLi09:5416.8.2011 9:54:59
A. PlatznerováRE pan Drábek09:5316.8.2011 9:53:17
LimburgerSkvělý text, Andreo!23:2415.8.2011 23:24:34
Karel DrábekMěl jsem v ruce seznam diagnóz22:2814.8.2011 22:28:14
A. PlatznerováRe: PEP120:2013.8.2011 20:20:11
PEP1MultiGaussovky19:5713.8.2011 19:57:49
A. PlatznerováRE Jan Buriánek18:0713.8.2011 18:07:30
Jan BuriánekPři čtení vybavil se mi jeden skutečný případ16:5113.8.2011 16:51:04
la.mi(Michaela)RE:RE:RE:transparent16:0213.8.2011 16:02:27
A. PlatznerováRE: RE:15:2713.8.2011 15:27:56
tarasAno, týraný,15:0713.8.2011 15:07:45
la.mi(Michaela)Mně se to líbí14:1213.8.2011 14:12:11
hladovějícíuž tomu rozumíš13:1213.8.2011 13:12:50
A. Platznerovátaras13:0513.8.2011 13:05:14
A. Platznerovátaras13:0113.8.2011 13:01:59

Počet příspěvků: 25, poslední 27.10.2011 14:13:53 Zobrazuji posledních 20 příspěvků.

Andrea Platznerová

Andrea Platznerová

O duši, o emocích. Nebo o mozku a limbickém systému, chcete-li.

Multilingvální Slovenka, psychiatrička a psychoterapeutka, dlouholetá běžkyně, milovnice léta, nepolepšitelná relativizátorka, mající v žebříčku priorit výše spokojenost než výkon, výše cit než IQ.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.